Když se řekne umělá inteligence, vybavím si svou kamarádku Siri, která mi přes sluchátka pomáhá vytáčet kontakty, když mám zrovna plné ruce anebo třeba řídím auto. Tato moje virtuální asistentka mi také večer nastavuje budík, protože už nechci před spaním koukat na displej. Letošní předmět vzdělávací technologie mě donutil zamyslet se nad vzdělávacím potenciálem aplikací využívající AI.
Všechny ty Siri, Alexy či Google asistenty mají mnoho funkcí a nejspíš málokdo si je spojuje i s možností vzdělávání se. Já jejich potenciál vidím především v tom, že činí vyhledávání základních informací zdánlivě jednodušší. „OK, Google? Jaké je hlavní město Estonska?“ – Informace, která by někomu možná za textové vyhledávání nestála, protože by zabrala mnoho práce (odemčení telefonu, otevření vyhledávače, zapsání dotazu), se může náhle stát extrémně dostupnou. Vyzkoušela jsem si Siri používat po dobu jednoho týdne a odhalit, co dalšího umí.
Mnohem větší potenciál ale vidím v AI aplikacích, které dokáží personalizovat výuku, čímž získávají jistou výhodu nad učitelem, který nemá čas přistupovat individuálně ke každému ze svých žáků. V tomto kontextu mě zaujala firma Cognii. Jedním z jejich AI-based produktů je virtuální asistent, který tvoří personalizované vzdělávací prostředí, učí různé vědomosti a dovednosti a zároveň se snaží posilovat kritické myšlení studentů.
Student s asistentem konverzuje pomocí otevřených odpovědí a dostává okamžitou zpětnou vazbu. Cognii se automaticky přizpůsobuje odpovědím studenta a případně mu dovysvětlí to, co student nechápe. Studenti tak získají individuální přístup, de facto vlastního tutora, který jim je navíc k dispozici v jakýkoliv čas a na jakémkoliv místě. A učitelé ušetří čas, který mohou věnovat například snaze o zkvalitnění vzdělávání.
Více informací poskytuje toto video:
Určitě zajímavý námět, prošel jsem si přiložené video a připadne mi to jako velmi dobře využitelný doplňkový způsob vzdělávání; výborné pro proces učení, pravděpodobně problematické pro případ, kdyby někoho napadlo to používat pro hodnocení – byť jako podpůrnou formu. V tom případě dojde na „souboje“ umělé inteligence systému a přirozené inteligence studentů, protože ta se taky střelhbitě přizpůsobí zvolené hodnotící formě tak, aby se odpovědi co nejlépe „vlísaly“ do způsobu feedbacku. Pro mě jako studenta by to každopádně byla jasná výzva systém přechytračit a dosáhnout co nejlepšího feedbacku s co nejmenší námahou. Což ale – řekl bych – je pro praktický život mnohem užitečnější dovednost než vlastní obsahová znalost :-).
Zajímavá myšlenka, díky za ni. Připomíná mi to současnou učitelku mé sestry, která v písemkách vyžaduje slovo od slova to, co mají žáci v sešitě – takže se vlastně taky musí přizpůsobovat tomu, co chce „učitel slyšet“. To vlastně moc nepodporuje nějaké přemýšlení o tématu. U umělé inteligence vidím pozitivum v tom, že toto by se asi nestalo. A kdyby žáci přišli na to, jak aplikaci uspokojit, nebylo by to nejspíš zas tak špatně, díky tomu by se vlastně naučili dovednost přizpůsobovat své odpovědi „cílové skupině“ (a přechytračit systém, jak říkáš), což je docela užitečné 🙂
Veroniko,
děkuji za úkol, má moc pěknou ukázku, jasný směr úvahy, přehlednou strukturu.
Vlastně mi přijde podstatný ten abduktivní koncept úvahy – ze zkušenost vyvstává něco pro teorii a pak to opět vztahujete do praxe. Myslím, že to je jediná cesta, kterou se o technologiích ve vzdělává dá vůbec smyslupně přemýšlet.
Otázka po individualizaci je vlastně zásadní – je to klíčový parametr, kterým obecně posuzujeme kvalitu vzdělávání (počet učitelů na jednoho žáka či studenta). Zdá se, že student potřebuje individuální zpětnou vazbu, přístup, specilaizované postupy, podle chyb, které dělá jako třeba na webu Umíme česky. To je ale jen polovina, ta druhá je totíž v tom, že taková technologie otevírá prostor učiteli věnovat se tomu, na co by měl jinak méně času, systematické formativní péči, motivaci, práci s kontextem. To, co v této oblasti považuji za velkou výzvu je právě hledání formy spolupráce mezi učitelem, studentem a technikou. Nikoli tak, aby jeden přišle o práci nebo se někumu ulehčilo, ale aby ta edukační intervence byla skutečně kvalitní. A je zde ještě jeden důležitý rozměr – sociální dimense vzdělávání, která v současné době vyvstává jako velké téma a úkol pro učitele.