Technologie jsou skvělými sluhy a špatnými pány. Pokud je umíme správně používat, dokáží nám ušetřit čas, někdy i peníze a celkově nám zkomfortnit život.
Obecný vývoj technologií se vždy dokázal promítnout do celé společnosti. Někdy se tento vliv pojil s nadšením, jindy se strachem. V tomto kontextu mi připadá zajímavé podívat se na chvíli do historie. Platon se ve svém dialogickém díle Faidros zamýšlí nad vlivem písma na rozvoj společnosti. Na jedné straně písmo umožňuje zachovávat informace, které podnítí naše vzpomínky, na druhé straně je zde hrozba, že lidé budou na písmo spoléhat a přestanou trénovat svou paměť, čímž jí uškodí.
Tato přes dva tisíce let stará reflexe je znovu a znovu aktuální při velkých vynálezech, které změnily společnost – u vynálezu knihtisku, u vzniku masových médií a aktuálně u digitálních technologií. Vždy se tady můžeme bavit o tom, že nám nové technologie pomáhají, na druhé straně ale může vyvstát myšlenka na jejich negativní důsledky na změny ve společnosti.
Pokusím se zde vybrat několik novodobých aplikací, které nějakým způsobem mění určité společenské procesy nebo pohyby ve společnosti:
Snaha zlepšit svět
Začala bych pozitivně – aplikacemi, které mají ambici měnit svět k lepšímu. Z českých aplikací bych sem zařadila například Záchranku. Letos v létě jsem přijela k dopravní nehodě. Volala jsem sanitku a poskytla první pomoc. Byla to stresující situace a později jsme zalitovala, že jsem o této aplikaci nevěděla dřív, dokáže totiž v takové momenty velmi pomoci. Kromě videoasistence při podávání první pomoci umí aplikace sama odeslat žádost pomoc s aktuální lokací, což ušetří nepřesné udávání polohy. Aplikace také uchovává informace o majiteli telefonu (číslo pojištěnce, aktuální zdravotní problémy…), které se mohou hodit, pokud je poskytovaná první pomoc právě vám. Aktuálně má aplikace ještě další zajímavý rozměr – slouží jako informační zdroj o aktuálních varováních (nyní tedy hlavně ohledně koronavirové situace).
Společenský dopad je zde zřeletný – více zachráněných životů. Aplikace má i vzdělávací rozměr, může se používat na výuku první pomoci. Myslím si, že by kruzy první pomoci (pokud tomu už tak náhodou není) měly být provázány právě s touto aplikací – při jakékoliv výuce první pomoci by se studenti měli s aplikací seznámit, aby ji v případě potřeby uměli rychle ovládat.
Do této kategorie bych také přidala eRoušku – ta má nyní vliv na pohyby ve společnosti doslova. Ačkoliv se jedná o aplikaci, která je (doufejme) potřeba jen krátkodobě, věřím, že má velký potenciál. A co se společenských procesů týká, mohla by mít do budoucna minimálně vliv na otázku, jak nakládat s daty uživatelů. Mezi odpůrci aplikace se totiž šíří především strach, že budou jejich data zneužita, což může vyústit v intenzivnější diskusi o soukromí a poskytování osobních údajů.
Do třetice přidávám další z českých aplikací – Nesnězeno – čistě jako jednoho ze zástupců aplikací, které mohou mít vliv na různé světové problémy – v tomto konkrétním případě je problémem plýtvání jídel, v širším pohledu tedy ničení životního prostředí. Všechny podobné aplikace mohou nejen pomoci přímo s konkrétním problémem, ale hlavně upozornit na jakoukoliv problematiku a poukázat na existenci jednoduchého řešení. Možná jsem příliš optimistická, ale mohlo by to mít v celku opravdu skvělý přínos a změnit společnost k lepšímu.
Jednodušší každodenní život
Díky existenci některých aplikací se vše stává jednodušší. Díky Bakalářům si už nemusí moje mladší sestra hlídat známky či domácí úkoly, aplikace to pohlídá za ni. A mě zase na plnění povinností upozorňuje Google kalendář. A tady už můžeme narážet na problematiku zmíněnou na začátku – pomůže nám to? Uvolní nám to sice v mozku kapacitu, kterou můžeme použít jinak, nezhloupneme ale?
Pokračujme dále v každodenních záležitostech – už si upřímně nepamatuju, kdy naposled jsem se dívala na opravdový jízdní řád. Google mapy mi vždy poradí, kterým spojem mám jet, Idos prozradí, v kolik co jede a jaké to má zpoždění. A DPMB info mi i ukáže, kde se daná šalina zrovna nachází (tedy jestli mám přidat do kroku anebo mám ještě dost času). Obdobně využívám i Můj vlak.
V blízké rodině mám strojvedoucího, který se pravidelně baví tím, že pozoruje mladé lidi na nádraží. Hledají prý správné nástupiště tak, že se dívají do mobilu, i když nad nimi vysí velká informační tabule a nádražní rozhlas dokola opakuje to, co potřebují vědět. Já jsem na nádraží jako doma, ovšem když řídím auto, tak občas také slepě poslouchám navigaci, ačkoliv jsou všude kolem jasné cedule (a nedávno jsem kvůli tomu omylem poprvé vjela na dálnici).
Aplikace nám sice usnadňují život, na druhé straně ale ztrácíme jisté dovednosti – třeba orientační smysl. A možná slábnou i naše komunikační dovednosti, protože už se jen tak na ulici nikoho cizího neptáme na cestu, čas či doporučení na dobrou restauraci. (Toto tvrzení nemám podložené žádnými daty, je to jen můj názor).
Nebezpečí personalizace
A klidně můžeme volně navázat na předchozí bod a držet se každodenních činností. Pokud si chci odpočnout od povinností, během pár vteřin si mohu pustit film na Netflixu, HBO, Apple TV+ a dalších platformách, podívat se na video na YouTube, poslechnout si podcast. Ani nemusím nic moc hledat, aplikace už mě dobře znají a dobře vědí, co mi nabídnout, aby se mi to líbilo. Nemusím se tak zatěžovat obsahem, který by mě nezajímal.
A na sociálních sítích se díky personalizaci zase nemusím zatěžovat názory, se kterými nesouhlasím – a v tomto osobně vnímám nejhorší hrozbu – to, že se budeme všichni uzavírat do stále pevnějších sociálních skupin a naše společnost tak bude stále více a více rozdělená. Už teď máme dva světy, rozděluje nás politika, orientace na východ/západ, názor na koronavirus (na roušky, na opatření, na vakcinaci…) a zavírání se v echo chambers nás může stále více ujišťovat o pravdivosti našeho názoru a netoleranci k názorům jiným.
Jak tomu předejít? Zkoušet občas algoritmy zmást, lajknout něco s čím nesouhlasíme, podívat se na video, které nás nebaví. A hlavně, i když je to možná nekomfortní, pouštět se do diskusí s lidmi, se kterými nesouhlasíme. Jak si poradit v nesnadné diskusi radí například tento podcast. Vidím zde příležitost hlavně pro školy a další vzdělávací instituce, které by měly diskuse podporovat a své studenty v diskusních dovednostech trénovat.
Láska na první pohled
Ještě si dovolím jedno malé „rýpnutí“ do randících aplikací typu Tinder, Grindr, Badoo. Ačkoliv jsem velmi tolerantní, liberální, otevřená a ačkoliv znám ve svém okolí páry, kterým takovéhle aplikace dopomohly k lásce, nemůžu si pomoci, stejně jimi do jisté míry opovrhuji (těmi aplikacemi, ne lidmi). Vadí mi systém hodnocení lidí dichotomií „ano“ a „ne“ podle sekundového pohledu na fotografii. Zdůrazňování, že zevnějšek je to nejdůležitější, tu už s námi nějakou dobu je – ještě více pak od té doby, co existují photoshopové aplikace. Randící aplikace ale dávají tímto přístupem celé této problematice nový rozměr.
Nezpochybňuji jejich přínos například v době karantény či u introvertnějších jedinců. Určitě také mohou někomu dodat sebevědomí. To ale nemění nic na faktu, že dating apps výrazně mění společnost. A dle mého (zaujatého) názoru ji mění k horšímu.
Moc aplikací v mobilu nemám. Používám jenom dvě a stejnak je používám minimálně, jenom když si o pauze v práci zapnu internet. jinak je zatím nepoužívám. Ale přemýšlím, že bych si tam stáhla alespoň nějaké mapy. Vždy se koukám velmi ráda na vzdálenosti, kolik jsme ušli a to si vždy musím půjčit něčí mobil….
Veroniko,
děkuji moc za nesmírně zajímavou esej, je opravdu dobrá. Mám vlastně jen dva body k nějakému přemýšlení (a omlouvám se za nestrukturovanost), které mne při čtení napadly, možná více pro mne, než pro Vás, ale třeba:
1) Píšete, že máme občas lajknout něco, s čím nesouhlasíme a tak zmást algoritmy. Ale nemůže to být dvojsečná zbraň? Když se podívám na Váš Twitter a uvidím, že lajkujete každých čtrnáct dní rasistické příspěvky, tak bych byl velice opatrný třeba v tom nabídnout Vám práci. Kam tím směřuji – náš digitální obraz se propisuje do sociálních a ekonomických vztahů takové lajkování může být docela problematické. A zároveň – jak jinak zjistit, jak Ti rasisté vlastně přemýšlejí…
2) To, co popisuje Platon je hezky vidět na příkladech ve starověku; třeba svatý Jeroným překládá Bibli z paměti. Zná ji celou a dost dobře na to, aby ji dokázal přeložit. Tato schopnost pamatovat si celé texty je pak přítomná v intelektuální elitě až do konce středověku – do vynálezu knihtisku. Jenže, jakou daň za to platíme je zřejmé; to že můžeme opustit pamětné učení znamená, že můžeme přemýšlet podstatně více nad tím, co čteme. Vzniká věda. Co tím chci říci je, že ty efekty jsou často mnohem složitější, než si dovedeme představit. A náš pohled může být kulturním kotvením více otočený nazpět. Tím asi nechci říci, že Tinder je nejlepší aplikace na světě, ale že možná mění více procesů a modelů, než by se na první pohled mohlo zdát. Říkáte – je to estetické zpovrchnění – ale není to, jak se zobrazuji již způsobem uchopení sebe sama? Není to pro mnoho lidí jeden z prvních okamžiků, kdy musí sami sebe nějak jasněji reflektovat? A v této aplikaci k tomu mají velkou motivaci! A nebo, nemění se „první rande“ tím, že o druhém už něco víme? Není ono posunutí povrchnosti před závorku vlastně cestou k větší hloubce? Nevím, přiznám se, že jsem to nikdy nezkoušel. Ale myslím, že data třeba neukazují, že by šlo o vztahy s menší kvalitou nebo rozvodovostí nebo něčím měřitelným. Možná je to jako s tím písmem,…