Blokový předmět Sebezkušenostní kurz jsem absolvovala v hektickém období, kdy mi zbýval týden do odevzdání diplomové práce a navíc jsem se hodně narychlo stěhovala pryč z bytu. Třídenní setkávání v kurzu tak pro mě bylo výzvou, ale zároveň na chvíli i únikovou cestou.
Nejprve jsme v kurzu s ostatními spolužáky prolomili ledy a pak jsme si během dvou a půl dne vybudovali důvěru skrze různá cvičení. Tyto aktivity, které se mohly zdát nadbytečnými odbočkami od tématu, mi pomohly více se otevřít ostatním.
V první části kurzu jsme mapovali, kde se zrovna v životě nacházíme, zohledňujíc práci, volný čas, zdraví, charakter, přátelství, rodinu a intimní vztahy. Když jsem viděla tyto životní oblasti pohromadě, uvědomila jsem si, že moje hranice mezi nimi jsou v mnohých případech nejasné (koníčky versus práce, přátelské versus milostné vztahy, práce na sobě versus na kariéře a tak dále) a také že žiji život několika různých lidí, což vede k chaosu při rozhodování.
To mě nejprve vyděsilo, ale pak jsem se s tímto stavem rozhodla smířit. Vím, že i v chaosu umím být (jakž takž) organizovaná. A že vždy toužím po větší míře organizovanosti. Ale když se začnu svému urovnanému ideálu blížit, tak vždy zjišťuji, že mít celý život urovnaný do šuplíčků mě vlastně nebaví. Vždy, když jsem až moc organizovaná, začnu být sebedestruktivní – začnu si vnášet do života chaos. Mám dojem, že tak můj ultimátní cíl je vlastně neustálé hledání balancu na této pomyslné škále.
V kurzu jsem si dále zmapovala své silné stránky, hranice a limity a hodnoty. Právě v hodnotách pro mě bylo vzhledem k mému na mnoho stran rozkročenému životu těžké určit si priority. Jako nejdůležitější hodnoty jsem si definovala svobodu, sounáležitost (lásku, přátelství, komunitu) a rozvoj (sebe i okolí). Ale hádala jsem se uvnitř sama se sebou, že přece zdraví je taky důležité. Rodina. Pravda. Vědění. Péče o druhé. Sloty na vybrané hodnoty však byly omezené. A doteď vnímám, že mezi sebou hodnoty stále vedou souboj o přední příčky.
Do značné části kurzu se odrazila má současná situace – to, že jsem se stěhovala zpět k rodičům a měla mlhavé představy o budoucnosti. Právě nad rodinným soužitím jsem přemýšlela v kontextu limitů a hranic, které si musím umět stanovovat. Zde pro mě bylo stěžejní téma kontroly. Zamýšlela jsem se nad tím, jak si tuto kontrolu udržet, na co vše vlastně ve svém životě mám či nemám vliv. A možná právě tato myšlenka mi pomohla se velmi rychle s danou akutní situací smířit. Protože jsem náhle věděla, že se vlastně jedná o moje rozhodnutí. A že stěhování k rodičům nemusí nutně znamenat ztrátu svobody.
Na konci kurzu jsme se pak věnovali tvorby plánu do budoucna. Zamýšlela jsem se hluboce nad tím, jakým chci být člověkem – jaká chci být dcera, kamarádka, milenka, partnerka? Kam se chci posouvat v kariéře a jak má vypadat můj volný čas? Zjistila jsem, že ve všech tématech se mi opakuje stejné téma – všímavost. Rozhodla jsem se, že chci zpomalit, že chci vědomě prožívat, že chci dostatečně reflektovat a jednat vědomě.
Udělala jsem si akční plán – druhý den si po kurzu zameditovat. To jsem udělala. Ale jen jednou. Pak jsem tuto praktiku už znovu nezařadila. Také jsem si slíbila, že si zkusím najít kurz, který by se věnoval mindfulness. Dlouho se mi to nedařilo, před několika dny jsem se ale přihlásila na jeden mezinárodní projekt, který se tématu věnuje. Tak uvidíme, zda budu přijata. Obecně jsem se ale zatím vůbec se všímavostí nedostala tam, kam jsem chtěla.
Je pravda, že na větší aplikace mých slibů do reality nebyl příliš prostor. Hned po kurzu totiž nastala zběsilá jízda, k jejímuž lehkému zpomalení dochází až v těchto dnech. Teď, když mám po státnicích, tak sama sobě slibuju, že se udržím, abych nenaskočila do svého tradičního přepracovaného režimu a chvíli si nechala na vyřešení toho, jakým způsobem chci nadále žít. A snad aplikovala změny, které jsem si slíbila. Pracovní listy z kurzu mi v tom jistě budou nápomocné.
Co jsem ale aplikovala hned po kurzu, byla moje poznámka v plánu “Přestat se bát”. Rozhodla jsem se nedělat si tak velkou hlavu s tím, co bude. Otázka budoucnosti mě totiž vždycky extrémně stresovala a uváděla do nepohody. Teď jsem se rozhodla se nebát a zdá se, že to funguje 🙂
