Na přelomu října a listopadu 2021 jsem se zúčastnila osmidenního tréninkového kurzu Youth Catalyst 2.0 pořádaného organizací Brno Connected za finanční podpory programu Erasmus+. Kurz vedla zkušená lektorka a facilitátorka Katka Martínková, společně s ní se na lektorování podílela také Arianna Impinna z italského YOUth Connect.
Po podobném tréninkovém kurzu jsem se poohlížela už delší dobu, chtěla jsem totiž zlepšit své lektorské dovednosti a vnímat neformální vzdělávání v širším kontextu.
Pomocí hravých metod jsem si osvojila základní rozdíly mezi formálním a neformálním vzděláváním a informálním učením, s ostatními účastníky z různých států Evropy jsme také sdíleli naše zkušenosti se vzděláváním v kontextu s prací s mládeží. Lehce jsme se také dotkli tématu leadershipu a etických otázek, které s kariérou trenérů a facilitátorů pojí. Téma morálních aspektů mnou velmi rezonovalo a ráda bych se o něj zajímala do budoucna více.
V průběhu osmi dnů jsem se několikrát setkala s designovou metodou NAOMIE. Při designování jakékoliv vzdělávací aktivity je potřeba se nejprve dozvědět, jaké konkrétní potřeby (Needs) má naše cílová skupina. Tento důležitý krok se bohužel často přeskakuje. Až po zjištění konkrétních potřeb lze dále určovat, co chceme naší aktivitou změnit (Aims), co konkrétního předat (Objectives) a jaké na to použít postupy (Methods). Až po všech těchto krocích dochází k samotnému zavedení aktivity (Implementation). Nakonec nesmíme zapomenout na vyhodnocení celé aktivity (Evaluation).
Po teoretickém úvodu jsme si jednotlivé kroky probrali více dopodrobna. Měla jsem například možnost vidět v praxi některé konkrétní metody a nástroje neformálního vzdělávání, jako jsou brainstorming či oxfordská debata. Seznámila jsem se také s tématy reflexe a feedbacku, jejichž znalost jsem si už i před tréninkem chtěla prohloubit. Za velmi užitečný nástroj považuji reflexi pomocí Four F, kterou chci kromě uplatnění při debriefingu ve workshopech využít i ve svém osobním životě při psaní vlastního deníku.
Znalosti získané v první půlce tréninku jsme poté aplikovali v jeho druhé části, kdy jsme v týmech složených ze tří účastníků měli za úkol vytvořit vlastní hodinový workshop. V našem týmu jsme se dohodli, že chceme z této zkušenosti vytěžit co nejvíce. Zvolili jsme si proto téma, které nám bylo všem nejvíce vzdálené. A práci jsme si rozdělili tak, aby každý z nás dělal právě to, v čem si je nejméně jistý.
Aby těch výzev nebylo málo, tak jsme v průběhu naší spolupráce zjistili, že každý máme velmi odlišný pracovní styl. Došlo u nás i ke konfliktu a pocitům frustrace, které však byly následovány dialogem s prvky nenásilné komunikace. Tato zkušenost ve mně vyvolala novou potřebu se v budoucnu komunikaci a týmové práci ještě o něco více věnovat. Práce v tomto týmu mě hodně naučila o sobě samé a troufám si říct, že nás tato v něčem složitá zkušenost s ostatními členy nakonec velmi sblížila.
Od kurzu jsem očekávala hlavně nějaké komplexní ukotvení v souvislostech práce, kterou už trochu znám, a nějaký obecný obrázek. Zjistila jsem především ale to, že tato práce jde ruku v ruce s osobním rozvojem a že stojím teprve na začátku dlouhé cesty. Ujistila jsem se však o tom, že toto je cesta, kterou chci dále jít.
V článku popisuji svou zkušenost z účasti na Erasmus+ projektu training for trainers, vysvětluji, co bylo náplní tréninkového kurzu a co konkrétního jsem si z něj odnesla já.
O AUTORCE
