Jsem vděčná, že žiji v zemi, ve které si nemusím brát půjčku na to, abych mohla studovat na vysoké škole. Existuje mnoho faktorů, které znemožňují mnoha lidem se vzdělávat a považuji za správné, že některé tyto bariéry padají. A nejde zdaleka jen o veřejné školství. Vzdělávání může být životní styl, učit se můžeme celý život. Internet je plný různých zdrojů, ke kterým můžeme získat zdarma přístup. Samozřejmě to s sebou nese velkou zodpovědnost a tlak na větší zamýšlení se nad tím, jaké informace vlastně konzumujeme, jak jsou důvěryhodné a čím jsou ovlivněné.
Ale ne vše je nám dostupné zdarma. Knihovny, školy či různé instituce a firmy platí nemalé peníze za přístup k vědeckým databázím. Některé vědecké časopisy si udělaly z vědy byznys. Za mnoho informací je potřeba platit. Na jednu stranu to tak nejspíš má být. Je-li nějaká poptávka, tak na ní v demokraticky založené společnosti reaguje nabídka. Pokud jsou lidé ochotni platit si za vzdělávání, proč by toho trh nevyužil? O tom je přeci svoboda, základ demokracie.
Je zde ale druhá strana té stejné mince. Demokratizace se pro mě rovná otevření se všem, bez rozdílu. I o tom je svoboda. Svoboda každého jedince, který má šanci uspět, v tomto konkrétním případě se něco naučit. Celé je to vlastně takový filosofický spor točící se kolem pojmu spravedlnost. Na jedné straně stojí liberální egalitarismus Johna Rawlse, na konci té druhé pak například Rawlsův kritik Nozick a pravicový libertarianismus a hlavně již zmíněná ekonomická teorie volného trhu. Ať už se na to podíváme z jakéhokoliv filosofického a politického směru, najdeme vždy u některého ze známých filosofů podporu našich argumentů, ať už se přikláníme kamkoliv.
Jde-li čistě o můj pohled na problematiku, zastávám tezi, že demokratická společnost stojí na vzdělání jejích členů, a proto je potřeba učinit vzdělávání dostupným pro všechny. Česká republika si to zřejmě uvědomuje, hlavním cílem její Strategie vzdělávací politiky do roku 2030 je snižování nerovnosti v přístupu ke vzdělávání. A jedním z nástrojů je i otevřené vzdělávání – přístup k edukačním zdrojům bez nákladů. Otevřené vzdělávací zdroje (OER) jsou například vystavené studijní materiály, dostupné výsledky výzkumů, kurzy zdarma. Tyto zdroje mají často licenci creative commons, podle různého nastavení licence lze zdroje využít (například s uvedením autora, pro nekomerční účely, jakkoliv…). Díky OER se ale nemusíme spoléhat jen na školu samotnou, ale můžeme se vzdělávat celý život, aniž bychom byli součástí nějaké vzdělávací instituce.
Tvůrce vzdělávacích materiálů, provozovatel webu, kde se tyto materiály nacházejí, a další lidé, kteří umožňují existenci těchto zdrojů, se ale musí nějak zaplatit. Přála bych si znát odpověď na nejlepší možné zpeněžení, ale neznám ji. Jedním z přístupů je financování pomocí reklamy, které však zřejmě nemá dalekou budoucnost. Vypovídají o tom současná internetová média, která jedno po druhém uzamykají svůj obsah za platební bránu a získávají tak u uživatelů větší důvěru, protože nejsou ovlivnitelná komerčními vlivy sponzorů. Stejně tak problematické může být i financování státem. Státní politika se totiž může do vzdělávacích zdrojů výrazně promítnout, což je viditelné především na totalitních či autoritářských režimech, přítomné je to však i v těch demokratických. Vzdělávání totiž klade důraz na demokracii, což je ale vlastně taky propaganda určitého zřízení. Pokud jsou materiály financovány takto třetí stranou (sponzor, reklama, stát apod.) namísto konečného uživatel, je důležité takovou informaci transparentně předat, včetně vysvětlení, jaký vliv může dané financování mít na obsah.
Zajímavým přístupem je dle mého názoru financování postavené na dobrovolných darech. „Líbil se vám tento materiál? Přispěte, prosím, jeho tvůrci na transparentní účet.“ I tento přístup má ale svá úskalí a rizika. Otázkou je, zda se ve společnosti najde dostatek dárců, aby projekt ufinancovali. Navíc to celé může vést ke snaze zalíbit se uživatelům za každou cenu a investovat tak více úsilí například do marketingu než do kvalitního zpracování učebního materiálu.
Právě nevyřešená otázka alternativního financování (ve smyslu jiného, než je přímá platba studujícího za dané vědomosti) je pravděpodobně důvod, proč je mnoho vzdělávacích zdrojů stále nedostupných bezplatně. Pro nás „normální lidi“ je pak nápomocné, pokud drahé zdroje někdo koupí za nás – ještě že ty knihovny máme. 🙂
Dobrý den Veroniko,
ony existují také další modely – například si necháte platit za osobní péči (třeba tutoring, zpětnou vazbu, konzultace), ale i zde je otázka, zda je to ekonomicky udržitelná cesta, případně za certifikáty nebo nějaké jiné služby navíc, ale zda platí totéž. To je také důvod, proč žijeme – navzdory bezprecedentnímu nástupu online vzdělávání – v době, kdy Coursera není hodnotnější než Amazon a řeší v podstatně neustále otázku obchodního modelu. Vzdělávání pro všechny je určitě skvělé, ale možná by stálo za to promyslet 1) co to vlastně znamená a 2) kdo je tím „pro všechny“ – skutečně jsou OER reálně dostupné všem? Co třeba osoby ve vyloučených lokalitách, části seniorů,… I toto všechno bychom měli brát do úvahy. Děkuji za Vaši esej – a možná otázka na závěr; OER je často vnímané jako levicový koncept, je tomu ale skutečně tak?