Za pár hodin vyrážím do Předklášteří. Kufr je (skoro) sbalený, poznámky mám (nepřekvapivě) v několika digitálních i papírových verzích, a Google kalendář se tváří, že všechno běží hladce. Ale uvnitř je to jiný festival – směs těšení se, ale i jednoho malého hlasu, který říká: „Tohle je větší než všechno, co jsi doteď školila.“ A má pravdu.
Tohle není první dlouhodobý kurz, který vedu. Zažila jsem jich hodně, většinu z nich po boku Lukáše Hány a často v rámci Cefigu – organizace, která mě naučila většinu toho, co dnes umím o učení, které není jen „o slajdech“.
Ale tentokrát je to jiné. Nejsem jen „lektorka, co dorazí a odučí svůj part“. Tentokrát jsem (poprvé) psala svůj grant a získala finance od Evropské komise z programu Erasmus+ Youth. Poprvé jsem vybírala účastnictvo. Poprvé reálně řeším, jak u takového školení měřit dopad nebo kolik jídla musím nakoupit pro 25 lidí na 9 dní.
Co se vlastně bude dít?
Přivítáme 25 lidí ze 7 různých zemí. Někteří studují, jiní učí, někdo vede komunitní centrum, někdo pracuje s teenagery, další s knihovnickou komunitou. Každý přichází s jiným příběhem. A každý z nich byl velmi pečlivě vybrán, aby mohl různým přístupem přispět a být tak spolutvůrcem obsahu, který není o tom „co si odnesou“, ale taky o tom, co si navzájem dají.
S Filipem Gáborem jsme připravili program, kde se budeme potkávat s dezinformacemi, algoritmy, mediální manipulací i vnitřními pochybnostmi. Chceme mluvit o tom, jak média formují naši realitu – a jak se v tom neztratit. A hlavně jak o tom všem efektivně vzdělávat další.
A ačkoliv máme základ pečlivě připravený, tak víme, že se v průběhu bude vyvíjet a měnit. Protože tohle není výklad. Je to cesta. A ta se nikdy nedá naplánovat do posledního slajdu. Obzvlášť když chcete co největší impakt.
Těším se. A lehce se mi klepou kolena
Těším se na ten moment, kdy si účastnictvo začne samo pokládat otázky, které jsme jim „zapomněli“ položit. Na ty chvíle, kdy se ve skupinách začnou objevovat nečekané vhledy. Kdy někdo řekne: „Tohle mi vlastně nikdy nedávalo smysl – až teď.“
Těším se na večerní debaty o tom, co funguje a co ne. Na nesouhlas. Na ticho po silné aktivitě. Na chaos v batohu. Na kafe s účastnictvem, které má v očích jiskru. A taky na to, co všechno mi to připomene o mně samotné.
Protože každý kurz je trochu zrcadlo. A někdy v něm vidím, že pořád ještě přepaluju tempo. Že neumím pustit kontrolu. A že učení není jen přenos – ale sdílené hledání.
Chci předat nástroje. Ale možná ještě víc: odvahu.
Víc než pracovní listy a metodiky bych chtěla, aby si lidé z MediaWise odvezli něco hlubšího. Pocit, že můžou být tím, kdo otevírá důležité rozhovory. Že mediální výchova není o tom mít odpovědi. Je o tom vytvářet prostor pro otázky.
A že někdy stačí říct: „Neboj, pojďme to rozklíčovat spolu.“
Držte mi palce. Ráda pak dám vědět, jak to všechno dopadlo.
