- Aby to opravdu byla výzva – abych nedělala něco, co mi je velmi blízké, co je mým každodenním chlebem. Proto jsem si například nevybrala posuzování článků z různých médií, protože s tím souviselo mé předchozí studium i volnočasová aktivita.
- Aby to šlo udělat i v pandemické době – od zveřejnění výzev PES pořád štěkal na čísle 4 či 5, což plnění výzev zkomplikovalo.
1. výzva: Zahrát si videohru a napsat na ni recenzi
Jako první výzvu jsem si zvolila recenzi na videohru. Výzva to pro mě byla, jelikož hry vůbec nehraji. Jako začátečník jsem udělala trochu chybu, když jsem si vybrala velmi pokročilou hru na PS4, aniž bych měla jakoukoliv předchozí zkušenost s touto platformou. Zahrála jsem si hru Witcher 3 a své poznatky sepsala v článku: Witcher 3 – recenze prvohráče.
2. výzva: Vytvořit drobnou kampaň na knihu a zkusit ji propagovat na svém profilu na sociálních sítích
Je to ostuda, pro člověka, jež studuje obor, který má v názvu „knihovnictví“. Moc nečtu. Respektive jsem číst přestala. Od té doby, co jsem nastoupila na vysokou školu, jsem vyměnila knihy, co jsem četla pro radost, za povinnou odbornou literaturu. Naposledy jsem „jen tak pro radost“ přečetla knihu Forest Gump před více než dvěma lety na Erasmu. A pak to zase nahradila ta odborná literatura. K Vánocům jsem dostala knihu Proč spíme.
Nejedná se sice o beletrii, ale ani odbornou knihu. Je to kniha populárně-naučná. Udělala jsem díky ní to, k čemu jsem se snažila dokopat už dlouho – vyměnit mobil za knihu. Od Vánoc jsem tedy nechávala večer telefon v jiné místnosti a před spaním si, tematicky, četla knihu o spánku. Každý další den jsem pak obtěžovala rodinné příslušníky se zajímavostmi, které jsem si před spaním přečetla. Párkrát jsem šla také na procházku s přáteli, a i během našich hovorů občas přišla na knížku řeč. Už to vlastně byla trochu taková malá kampaň – jedna z kamarádek mě po mém nadšeném vyprávění poprosila, abych ji knihu půjčila.
Poté jsem se rozhodla udělat i drobnou kampaň na sociálních sítích. Jejím základem byl můj článek na portfoliu: Před spaním o spaní. Ten jsem poté sdílela na svém Twitteru – to pro mě bylo opravdovou výzvou, protože do té doby bylo mé portfolio anonymní a nyní jsem, skrz jeden článek, šla s kůží celého portfolia na trh. Využila jsem také Facebook, přidala jsem se do několika blogerských skupin a přidala článek také tam. Nezaznamenala jsem tam ale žádný úspěch – reakce nepřišly. Poslední využitou sociální sítí byl Instagram, kde jsem však zvolila trochu odlišnou metodu – sérii stories. Právě na Instagramu měla kampaň největší „úspěch“, protože byla vedena jako dialog:
U výzvy jsem si prakticky vyzkoušela, že různé sociální sítě vyžadují různý způsob komunikace, což jsem už znala trochu teoreticky, nyní jsem to zároveň vyzkoušela i prakticky. Z výzvy si zároveň odnáším nový skvělý zvyk – každý večer před spaním si čtu. Dočtenou knihu Proč spíme jsem nyní vyměnila za Alchymistu, a i po dočtení této knihy v tomto zvyku hodlám pokračovat.
3. výzva: Vydat se na řemeslný workshop
Opět se jednalo o výzvu v pravém slova smyslu. Rodiče mi vždy říkali „Ještě že jsi aspoň trochu chytrá, protože ruce máš obě levé“. Pracovní činnosti a výtvarná výchova pro mě byly nejhorší předměty a od základní školy jsem se raději do vyrábění skoro nepouštěla. Tento semestr jsem to překonala a zúčastnila se rovnou dvou rukodělných workshopů, každý byl zcela jinak zaměřený a jinak se v nich pracovalo s kreativitou. Považuji proto za zajímavé tyto zkušenosti porovnat.
Na začátku semestru (tedy v době, kdy jsem ještě nevěděla o výzvách do předmětu) jsem se zúčastnila workshopu zaměřeného na výrobu Barefoot Huarache bot. Workshop se konal v Brně v Erasmus Student Network a zúčastnila jsem se ho se svou mladší sestrou a svým spolubydlícím. Začátek byl jednoduchý – obkreslit si vlastní chodidla, vystřihnout z materiálu podrážku, proděravět ji – to vše jsem nějak zvládla. Ale následné motání šňůrky bylo peklo. Vůbec jsem nechápala, jak mám dané uzlíky vytvářet. Všichni už měli hotovo a čekalo se už pouze na mě a na mou sestru, které to však nikdo nevyčítal, neboť jí je 11 let. Nakonec to můj spolubydlící nevydržel a nevěřícné kroucení hlavou vyměnil za podání pomocné ruky. Za zvuků vlastního smíchu pak uvázal šňůrky za mě i za sestru.
Kromě nových bot jsem si z workshopu odnesla nutnost jít do karantény a na test, protože u jednoho z účastníků se o pár dní později prokázala nákaza Covidem-19. Naštěstí to u mě dobře dopadlo 🙂
No a jelikož jsme se tohoto workshopu zúčastnila ještě před vyhlášením výzev, rozhodla jsem se jít ještě do něčeho dalšího. PES ke mně nebyl příliš shovívavý, nakonec jsem si ale cestu našla. V lednu jsem se domluvila s kamarádkou, která vystudovala módní návrhářství, aby mě trochu zasvětila do svého řemesla. Lenka Horatlíková vyrábí módní doplňky ze starých věcí, nejčastěji z džín. Doposud vše dělala „do šuplíku“, nedávno se ale rozhodla jít s výrobky na veřejnost. Jednou by ráda v tomto oboru podnikala. Při rozhovoru s ní jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí o úskalích módních návrhářů.
Postup zde byl zcela jiný než u prvního workshopu, kde bylo přesně nalinkováno, co se má dělat a jedinou invencí byl výběr barvy a korálků. Tady mi Lenka nejprve ukázala všechny materiály, které má připravené. Mohla jsem si vybrat cokoliv a jakkoliv dané materiály kombinovat. Chvíli jsem si hrála se zipem, až mě napadlo udělat jej do tvaru srdce. Postupně jsem pak přidávala různé další materiály, až mi vznikla výsledná brož. Velmi mě to bavilo, což mě překvapilo. Líbilo se mi, že jsem nebyla ničím svázaná, mohla jsem dát opravdu prostor kreativitě. Samozřejmě to zároveň vyžadovalo i trpělivost. A během vyrábění jsem si i dobře popovídala a zjistila spoustu zajímavostí o módním průmyslu, práci designérů a o jejich vzdělávání a uplatnění v České republice i dalších státech.
Vlastně jsem tím tuto výzvu propojila i s dalšími dvěma výzvami (prozkoumat, jak umělec proměňuje kreativitu v peníze a také prozkoumat módu, zajít na lekci šití).
4. výzva: Otestovat práci v coworkingovém prostoru
Kvůli pandemické situaci byla tato výzva nejtěžší a nakonec jsem ji podnikla jen virtuálně, zprostředkovaně. Do coworkingového centra jsem se chystala a stále čekala, až se situace zlepší, avšak k tomu bohužel nedošlo. Tuto výzvu jsem tak splnila pouze rešerší na internetu a on-line rozhovorem s Lucií Mertovou, která pracuje v komunikační agentuře Media Age, která coworkingové prostory nabízí. Lucie má navíc zkušenosti z mnoha dalších coworkingových prostor, které využívala i ve své bývalé práci.
Media Age je komunikační agentura, tvoří marketingové strategie, obsahy na sociální sítě, webdesign a další související práce. Mezi jejich klienty patří mimo jiné město Brno – pro něj vytvářeli například kampaň ke 30 letům svobody nebo kampaň podporující turismus #Brnotruestory. Již druhým rokem také tvoří Munichallenge – kampaň pro uchazeče o studium na Masarykově univerzitě. Agentura se pro vytvoření coworkingového prostoru rozhodla přibližně před rokem a půl. Původní motivace byla způsobena velkými prostory, které agentura sama nevyužila. Všichni proto přemýšleli, jak tyto prostory využít tak, aby zároveň byly přínosné v rámci pracovní flow. A tak vznikl nápad proměnit vlastní prostory ve sdílené.
Koncept coworkingu je jednoduchý – je to prostor, kde si může kdokoliv pronajmout stůl (nebo třeba zasedačku), využít zdejší služby (wifi, tisk, káva…) a hlavně se setkat s dalšími zdejšími pracovníky a vzájemně se obohatit, inspirovat, učit se. Vzájemné obohacování je v reklamě jakožto kreativním průmyslu potřebné, proto se koncept zdál jako výhodný. Pracovníkům Media Age se nápad líbil a začali připravovat vše potřebné pro realizaci. Jakmile pak začali hotový koncept komunikovat, plány narušil covid. Původní koncept tak nefungoval ani chvíli, místo toho si teď prostory pronajímají různé další agentury na delší časové období. Není to tedy tak úplně COWO, jak si původně představovali. Místo jednotlivců si místa pronajímají celé týmy. I tak tam ale k obohacování a inspiraci dochází.
V pronájmu byly doteď přítomné hlavně agentury, které se soustředily na grafiku, což bylo pro komunikační agenturu zajímavým propojením. Grafiky totiž mohly využít i ve své práci, především když jim scházela vlastní kapacita. A to je další z výhod coworkingu, lépe se tam totiž hledají různí talenti, kteří pak mohou například participovat na obsahovém marketingu. Teoreticky to může fungovat i jako takový „nábor“ – agentura se seznámí s více lidmi a může s nimi do budoucna navazovat různé spolupráce.
Lucie v agentuře pracuje necelé dva roky jako Account manager, některé z kampaní má plně na starosti. Podle ní se v agentuře obohacují už jen vzájemnými rozhovory. Se zaměstnanci jiné reklamní agentury si například popovídali o tom, na čem vzájemně pracují. Mohli tak vidět různé pohledy, různé přístupy. I když danou věc neaplikovali v konkrétním projektu, vzájemně si rozšířili obzory, z čehož můžou těžit do budoucna. Lucie vyzkoušela coworkingů více, ve své bývalé práci hodně cestovala a vždy se v jiných městech a zemích sháněla po podobných prostorech. Výhoda podle ní je, že většina coworkingů funguje velmi podobně, je pak tedy jedno, který z nich jedinec navštíví, všude se jednoduše zorientuje. Při cestování jsou COWO centra opravdu skvělá, na některé úkony totiž jen kavárny nestačí.
Zároveň je to velmi motivující prostředí, všichni okolo pracují, proto je každý motivován také pracovat. Je to podobné jako s učením se v knihovně, kde všichni okolo studují, či s cvičením v posilovně. Důležitý je také prvek socializace, Lucie se takto například v zahraničí seznámila s mnoho zajímavými lidmi a velmi si rozšířila své obzory. Je možné tak získat i nějaké nové pracovní příležitosti anebo se jen prostě dozvědět o oborech a možnostech, o kterých nikdy dříve neslyšela. Lidé jsou na takových místech opravdu různí, takže člověk trochu předchází uzavírání se do malé sociální bubliny – toto je však trochu diskutabilní, v COWO totiž často pracují otevření a kreativní lidé, pořád je to tedy jen určitá část naší společnosti.
Zeptala jsem se Lucie také na nějaké nevýhody. Skoro žádné ji ale nenapadly. Za nevýhodu se možná může považovat ruch, někteří lidé okolo sebe nesnesou jiné lidi. Takoví lidé však většinou nepůjdou pracovat do coworkingu. A obklopení lidmi se naopak dá považovat za výhodu. Jako nevýhoda může působit i nestálé místo, ale i to je naopak podle Lucie výhoda. Změna prostředí může nakopnout kreativitu. Riskem také může být to, že se na pracovním místě setká skupinka, která si nesedne, nedokáže se vzájemně obohatit.
Ačkoliv původní představa byla, že si místa budou občas pronajímat jednotlivci, tak současná situace, kdy jsou tu celé týmy, a navíc na delší dobu, je i tak velmi inspirativní. Až se vrátíme zase do normálu, bude coworking pokračovat, a určitě budou přínosné oba přístupy, krátkodobé působení jednotlivců i dlouhodobé působení týmů. Pořád je to prostor pro vznik nápadů.
Shrnutí
Plnění výzev bylo časově velmi náročné, ale zároveň jsem se díky nim mnohé naučila. Setkala jsem se s tématem kreativita ve spoustě rozdílných kontextech a udělala si tak lepší představu o tom, co kreativita může představovat a z jakých úhlů pohledu se na ni můžeme dívat. Sama jsem kreativitu využila nejen ve výzvách samotných, ale i v přemýšlení nad tím, jak tyto výzvy splnit i v pandemické době. No a to nejdůležitější – v mnoha situacích jsem se musela překonat, abych byla schopna výzvy splnit. Koncept výzev je skvělý nápad, určitě všem doporučuji někdy nějakou výzvu vyzkoušet, internet jich je plný 🙂
